Jiří Walker Procházka a Klára Walker Smolíková, manželský pár, který postavil umírající žánr české detektivky zpátky na koleje a pořádně zatopil pod kotlem. Pokud svět má Jo Nesboa, my máme Walkerovi. Zatímco Jiří W. Procházka patří ke kmotrům české akční fantastiky, jeho žena Klára je úspěšná autorka knih pro děti s bohatou praxí v muzejnictví. Že to nejde dohromady? Lépe, než byste si mohli připustit. Jejich spojením vznikl překvapivě funkční tým a taky první dílo z chystané série Souřadnice zločinu. Přečtěte si v rozhovoru s Jiřím W. Procházkou, jak se jim psala Mrtvá šelma, jak dlouho jim to trvalo a kolik Němců u toho vyděsili.

Jak jste se poznali s vaší ženou Klárou a čím vás okouzlila?

S Klárou jsme se poznali díky jejím studentům knihovnictví a zároveň mým fanouškům a čtenářům přes onu stále častěji proklínanou (a tím víc se rozšiřující) sociální síť. Prostě nás spojili. Ale ještě než jsme se potkali „na živo“, začali jsme přes zprávy oné sociální sítě a na základě našich dosavadních literárních životů splétat dohromady společné psaní. A logicky z toho vypadla detektivka. A jako bonus navíc i náš společný život. Čím mě Klára okouzlila? Myslím, že se na ni stačí jen podívat nebo ji chvíli, stále usměvavou, poslouchat, a zřejmě to okouzlení pochopí dost lidí.

Jak dlouho tvoříte společně?

Zase tak dlouho ne, začali jsme pozvolna. Nejdříve to byly vzájemné korektury našich textů. Například k mému military masakru „Dlouhý černý úsvit“ mi Klárka napsala jenom: „Ten text se celý ježatí.“ Což nebylo rozhodně míněno jako pochvala. Ale korektury i přes to udělala krásné, ačkoli jí ten styl vůbec neseděl. Takže první naše společné dílo je právě Mrtvá šelma.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se pustili do společné detektivky?

Za prvé je oba máme rádi a za druhé je vlastně píšeme už dávno. Klára odhaluje tajemství historických událostí a já zas v textech celá léta pátrám třeba po tom, kdo do bitvy u Slavkova vypustil německé tanky Tiger nebo kdo může za to, že na finančním úřadě obživli kostlivci. Tak jsme jen ty naše pátrací metody přesunuli z historie či science-fiction do současné doby. A funguje to. My na jednu stranu sice působíme jako oheň a voda, protože Klára je velice úspěšná dětská spisovatelka, známá muzejní edukátorka, lektorka, autorka učebnic a zábavných popularizačních textů a já jsem takový ten buldozer, který přes třicet let píše kyberpunk, sci-fi, fantasy, horory a další obskurnosti. Ale řekli jsme si, že právě díky těm rozdílům by to mohlo fungovat.

Jak dlouho jste psali Mrtvou šelmu?

Mrtvou šelmu jsme psali dva a půl roku, další tři čtvrtě roku jsme pracovali na sladění stylů a dialogů tak, aby čtenáře nerušily (docela odvážně zvolené) dvě „ich formy“. Klárka psala kurátorku Weissovou, já zase bývalého policistu Štolbu a musím říct, že tohle, aby to čtenáři sedlo, byla asi největší dřina.

Co pro vás bylo při společné tvorbě nejdůležitější?

Při společném psaní, zejména když jde o manželský pár, je nejdůležitější, aby se navzájem nepozabíjeli. Jinak je to krása, pohoda a k tomu velice emotivní tvůrčí dohady na úrovni vystupování z auta kdesi v Alpách u benzínky, kde si na parkovišti rukama nohama přehráváme dramatické scény nebo honičky. Za dohledu šokovaných Rakušanů a Němců.

Překvapil vás úspěch, jaký vaše společné dílo sklízí?

Čekali jsme nějakou milou odezvu, ale tohle nás – stejně jako úplně každého autora – překvapilo velice příjemně. Stejně tak mile to překvapilo našeho vydavatele, takže jsme průběžně dotazováni, kdy bude druhý díl „Stříbrná iniciála“ z Kutné Hory. Nu, a my odpovídáme, že než něco uspěchat a zklamat naše čtenáře, tak si raději dáme načas. Nemyslím na sladké nicnedělání, ale na to, aby se nám Iniciála povedla aspoň tak jako Mrtvá Šelma.

Kolik kusů Mrtvé šelmy se prodalo?

Nevím přesně, ale vydavatel je velice spokojený. Šelmy se tisklo několik tisích kusů a prý je prodána skoro polovina nákladu. Což nás s Klárkou i vydavatele těší. Přece jenom, v té záplavě severských detektivek to je takový malý, hezký úspěch.

Dá se v dnešní době psaním knih živit nebo je potřeba mít k tomu ještě jiný příjem? Vím, že máte audiovydavatelství, tak by mě zajímalo, jak moc důležitý příjem představuje?

Začnu tím audiovydavatelstvím. To je, myslím, typický příklad klasického drobného podnikání. Se společníkem Radkem Volfem jsme založili vydavatelství Walker & Volf s tím, že budeme vydávat jen žánrovou a hlavně původní (audio)literaturu, např. sci-fi, fantasy či detektivky. Jako každý začínající podnikatel jsme investovali do výrobních prostředků a do lidí. Tedy do studia a jeho vybavení, pak do reklamy a průběžně do špičkových narátorů (vypravěčů). Za rok a půl jsme studio zmodernizovali, máme vlastního grafika i střihače.

Asi jsem měla o audioknihách zkreslené představy. Jsou opravdu tak vyhledávané?

Právě, u nás je audiotrh na samém počátku. Ale měli jsme vizi, jdeme za ní a finanční výsledky i všeobecné ohlasy nás utvrzují v tom, že i v tak malém „rybníčku“ jako je český audioknižní trh, lze být úspěšný. Jsme rádi, že se postupně rozrůstá skupina čtenářů, kteří čtou „ušima“ (posluchačů), a ti si uvědomují, že poslech zvukové knihy je nejen rozšířenou adaptací samotného textu, ale i příjemnou zábavou při činnostech, při nichž se hodí takto si pohodlně „číst“, například při řízení auta, při cestování vlakem, během nemoci, žehlení či při práci na zahradě.

A jak je to s tím samotným psaním?

Ohledně „uživení se psaním“: u nás existuje opravdu jen několik spisovatelů, kteří se dokážou uživit pouze psaním beletrie. Zdůrazňuji ono slovo „beletrie“, protože psaní kuchařek či popisování zázračných medicín může být finančně lukrativní. Většina našich autorů má své civilní povolání nebo se živí překlady, články do novin nebo jsou to redaktoři různých periodik či knižních vydavatelství. Zmíním snad jen dva základní faktory, které spisovatelé musí řešit. U nás ročně vychází tisíce beletristických titulů. Zahraničních bestsellerů a našich původních románů. Pouze zlomek z nich vychází ve více než pětitisícových nákladech, to jsou ti nejlepší. Vydavatelé ovšem chrlí několik stovek knih denně, a právě ty „ostatní“ knihy vycházejí v nákladu 300 až 800 kusů. Tomu pak ovšem odpovídají i autorské honoráře.

Takhle to vypadá, že spisovatelé nemají zrovna na růžích ustláno nebo se pletu?

Bohužel, pro kvalitní autory je v takovém množství problém udržet se v povědomí čtenářů. Ti jsou totiž rozptylování velkým množstvím titulů, ve kterých se neorientují a navíc ve velkém stylu oslovováni masivní reklamou na světové superbestsellery. Takže českého, zdánlivě úspěšného, autora stojí spoustu sil, aby se se svou knihou probojoval na slunce a čtenář si ho všimnul. Zužuje se prostor věnovaný literatuře v celostátních médiích, často jsou větší oporou knihovny a internetové portály. Autor musí daleko víc času věnovat cílené propagaci svých knih, autorským čtením a besedám.

Zaznamenala jsem u několika svých přátel, že si vydali svoje knihy sami. Co si o tom myslíte?

To je zajímavý trend. Někteří autoři si opravdu začínají vydávat své knihy sami, protože zjišťují, že nakladatelský servis neodpovídá odměně. Když se od nakladatele nedočkají podpory, ať už ve formě zmíněné propagace nebo kvalitní redakční práce, a z prodeje knih, které jim nabídnou ve smlouvě, zbydou oči pro pláč, není divu, že autoři začínají reagovat na akci protiakcí. Nemyslím tím jakési „samovydávání“ knih začínajícím autorem sponzorované rodiči a prarodiči, kteří také skoupí většinu nákladu. Mluvím o úspěšných spisovatelích, kteří zjišťují, že psaním knih se možná lze uživit, ale velice těžko z honorářů, jaké jim nabízejí čeští vydavatelé. Proto nás brzo na knižním trhu (rozšířeném o e-booky a audioknihy) čekají velké změny. Věřím, že ve prospěch čtenářů i autorů.

Nedá mi, abych se nezeptala na toho Walkera ve vašem jméně, jak jste k němu přišel?

To bylo jednoho památného dne někdy kolem roku 1989, kdy mi Ondřej Neff ve staré Blatničce řekl, že jestli začnu vydávat své věci, tak si mě lidé budou plést s Jiřím Procházkou, proslulým to autorem „30 případů majora Zemana“. Což jsem tak nějak nemohl vydýchat. Prohlásil jsem, že nechci psát pod nějakým pseudonymem Vojta Krupobrk nebo Jiří Génius, a protože jsme si tam objednali na závěr tu proslulou skotskou od Johnnieho Walkera, tak mě napadla replika Jana Wericha: Honza Chodec je správný překlad této whisky. Nu, a já jsem Procházka neboli Chodec. A tak vzniklo to dvojité W alias Walker.